Pozemkové knihy

 

Pozemkové knihy evidují právní poměry poddanské, rustikální nemovitosti v Čechách a na Moravě, stejně tak, jak zemské desky slouží k zápisům dominikálního majetku, resp. městské knihy evidují domy a další nemovitosti ve městech.

České pozemkové knihy jsou jedinečné ve svém obsahu a rozsahu v celé Evropě, kde většinou držbu nemovitostí prokazují listinné akty. Pokud existují v Rakousku, Německu, Polsku, ve Švýcarsku obdobně vzhlížející knihy, evidující nějakým způsobem držbu poddanského majetku, jedná se ponejvíce o knihy soudních rozhodnutí, knihy k evidenci zástavního práva, hypoték atp.

Pozemkové knihy se vyvinuly z urbářů, o čemž svědčí mj. i ta skutečnost, že jeden z nejstarších urbářů českých, urbář kláštera ostrovského z r. 1388, obsahuje jednotlivé knihovní zápisy venkovského majetku. Za nejstarší pozemkovou knihu v Čechách se považuje česky psaná kniha žitenického panství na Litoměřicku ze 70. let 15. století, snad z r. 1472. z roku 1494 pochází Pardubická rybničná registra, která však nejsou normální pozemkovou knihou, ale obsahují údaje o náhradách za odebrané pozemky poddaných, na nichž vrchnost založila rybníky. Skutečná pozemková kniha pardubická je až z r. 1508, dále následují knihy litomyšlské (1513 a 1516), opět pardubická z r. 1526 a poděbradská z 1528. Druhou nejstarší pozemkovou knihou U nás vůbec, je německy psaná kniha pro obec Háj na panství oseckého kláštera v severních Čechách z r. 1506. Od 2. poloviny 16. století je pozemkových knih již velké množství. Evidence pozemkového vlastnictví poddanské půdy byla tak zavedena v celé zemi ( v Čechách), takže od té doby lze (samozřejmě s výjimkami) rekonstruovat změny ve vlastnictví jednotlivých nemovitostí až do zrušení poddanství v r. 1848.

Pozemkové knihy se samy většinou nazývaly knihy "gruntovní", "purkrechtní" nebo "urburní". Výraz gruntovní lépe vystihuje povahu těchto knih, než název knihy pozemkové. Předně se do nich nezapisovaly jednotlivé pozemky, ale celé usedlosti, grunty. Název Purkrechtní udává, že se jednalo většinou o usedlosti zakoupené na rozdíl od nezakoupených. K dalším českým názvům patří například "registra trhová", méně častěji i "knihy selské litkupní". Německými ekvivalenty byly "Grundtbuch", "Schoeppenbuch", "Kauf und Handelsbuch", řídčeji "Quatern der Kaufverschreibungen" či "Gerichtsbuch".

Zápisy v pozemkových knihách byly vedeny podle jednotlivých usedlostí (každé bylo vyhrazeno několik listů - vložka), nebo chronologicky.

Chronologickým principem zápisů se řídí zejména knihy v nejstarším období jak v české, tak v německé oblasti. Později chronologicky jsou řazeny zápisy v německé oblasti. Tyto chronologické zápisy byly však již od počátku narušovány různými vpisy a nadpisy (jméno vsi nad zápisem, např. "actum Augezd", či vyhrazení několika stran pro zápisy v rámci jedné obce, byla-li kniha společná pro jednu rychtu či dokonce panství). Postupně se začínají objevovat za základními zápisy roční splátky, které přecházejí v případě nedostatku místa prostřednictvím odkazů na volná místa v knize. Do knih se zapisovalo podle dat konání obecních soudů.

Druhým principem, používaným při zápisech do pozemkových knih, byl princip vložek, kdy každé nemovitosti bylo vyhrazeno v knize několik listů, na něž se poznamenávají osudy nemovitosti po řadu let. Poté je třeba hledat zápisy k dané nemovitosti v následující knize (většinou na ni bývá odkaz).

Pozemkové knihy obsahovaly tyto základní druhy zápisů:

Pozemkové knihy někdy obsahují i zápisy, které tam svou povahou nepatří - např. hospodářské instrukce (povinnosti poddaných), platy farářům, poplatky při pozůstalostním řízení, výpisy z urbářů, seznamy konšelů a obecních starších. Někdy jsou zahrnuty i zápisy sporů (jak majetko-právních, tak i trestně-právních). v některých případech na konec knihy při přiřazen rejstřík, buď podle jmen (zejména křestních - příjmení či příjmí jsou používány výjimečně na rozdíl od matrik), nebo podle jednotlivých statků a vsí.

Zápis v pozemkové knize byl pouze svědectvím o provedeném zákupu. Je třeba poznamenat, že kupní smlouvou se rozumí nejenom odprodej statku cizí, nepříbuzné osobě, ale i dědická posloupnost a převod usedlosti na syna (zeťě) ještě za života odstupujícího hospodáře. Vlastnické právo přecházelo na kupujícího již uzavřením kupní smlouvy, nikoliv zápisem do knihy. Navíc se nedá říci, že by zpočátku existovala právní povinnost zápisu. Princip obligatornosti získává všeobecnosti až v dalších stoletích. Přesto vedení pozemkových knih bylo v mnoha případech nepravidelné a nedůsledné. Někdy se vyskytla ve vedení knih i mezera jedné nebo dvou generací. Stávalo se, že převod usedlosti nebyl do knihy vůbec zapsán, například v případě přechodu z otce na syna. V mnoha případech byly zapsány chybné skutečnosti a bývaly opravovány buď škrty nebo novými opravnými zápisy.

Jádrem zápisu jsou základní převodní náležitosti.

Patří sem datum, ve starší době podle jednotlivých svátků svatých, podle výročních soudů, v novější době se dny v měsíci již číslují.

Zápis se konal se souhlasem vrchnosti, a proto se na tuto skutečnost většinou pokazuje ("… se svolením"). Po zápisu jména nabyvatele ("Franz Vávra…") se dále uvádějí odvolávky na kupní smlouvu (smlouva trhová), úmrtí hospodáře ("… po nebo. Janu Vávrovi, jakž on sám držel"), či jiný způsob odprodeje. Následoval popis usedlosti ("…grundt s rolí") a příslušenství. Dále se uvádí záznam o ceně (až do konce 18. stol. se ceny nemovitostí počítaly v míšenských kopách, na Moravě v rýnských zlatých), závdavku (platbě v hotovosti: "… na tu summu trhovou zavdal….") a splátkách (vejrunk - "zbytek ročně po 15 kopích začna o nejbližším soudě příštím…").

Následoval soupis závad na nemovitosti - dluhů, nesplacených splátek, dědických podílů. V případě předání statku dospělému synovi stárnoucím hospodářem je součástí zápisu poznamenání o výměnku pro odstupujícího hospodáře. Patřily sem zápisy služebností, zástavního práva, práva předkupu atp.

Závěrem někdy se uváděla klauzule záruky řádného hospodaření a jména svědků.

Na tyto základní skutečnosti navazují zápisy postupného splácení s uvedením data (roku), částky, jméno věřitele, kolik zbývá doplatit (ne vždy).

Knihy nejčastěji vedla vrchnost, v případech severních Čech i jednotlivé obce - obecní rady.

Mezi pozemkové knihy zařazujeme i knihy, které se netýkají přímo zápisů o prodeji a postoupení nemovitostí, ale na tyty zápisy navazují. Jedná se například o sirotčí knihy, neboli sirotčí registra (Weisenbuch), knihy dluhů a knihy zástav - knihy obligací a kvitancí (Obligations- und Quittungsbuch), kde se zapisovaly zástavy na nemovitý majetek a jejich výplaty.Mezi pozemkové knihy se zahrnují i knihy svatebních smluv (opisy svatebních smluv), knihy testamentů ((kšaftů - opisy závětí a pozůstalostí) či knihy listin (opisy kupních smluv, dlužních úpisů apod.).

Zvláštní pozemkovou knihou byly knihy dominikální (někdy také knihy pachtovní), které vznikaly koncem 17. stol. v souvislosti se vznikem celých dominikálních vesnic a chalup na panské půdě, jen proto, aby erár je nezahrnul do zdanitelné rustikální půdy.

Pozemkové knihy jsou důležitým pramenem pro genealogické pátrání souběžně s matrikami, nebo je nahrazuje v období, kdy tyto ještě neexistovaly.

Proti matrikám ale vykazují některá omezení. Předně nezachycují osudy nejnižších vrstev poddanské třídy, lidi nemajetné, jako podruhy, čeleď - děvečky a pacholky, jakož i obecní chudinu - pastýře, ovčáky atp.

Dominikální pozemky - pozemky, náležející vrchnostem, na rozdíl od pozemků poddanských, selských čili rustikálních. S držením dominik. pozemků byla spojena důležitá veřejná práva - právo účastnit se sněmů, tyto pozemky byly osvobozeny od povinnosti platit daně a nést veřejná břemena.. Jen na dominikálních pozemcích bylo možno stavět panská sídla, byly s nimi spojeny právo honitby, právo na pastvy a různá soukromá práva týkající se poddanských statků, jako byla práva na gruntovní činže, na roboty, desátky, různé platy a práce.

Část dominikální půdy mohla být přenechána poddaným, kteří na ní hospodařili, mohli si na ní postavit se souhlasem vrchnosti i chalupu (tzv. dominikální chalupa), a platili vrchnosti činži. Takovíto uživatelé dominikální půdy byli zváni dominikalisti.

Rustikální pozemky představovaly půdu, která náležela poddaným. Toto vlastnictví bylo omezeno podle toho, jednalo-li se o půdu zakoupenou nebo nezakoupenou.

Zakoupené, čili zapsané, a nezakoupené pozemky. Se zakoupenými pozemky bylo spojeno právo emfyteutické, zákupné, neboli německé.Poddaní totiž užívali emfyteutických pozemků jako individuálního vlastnictví a nakládali s nimi podle své vůle (prodat, převádět) Nesměly se pouze dělit. Vrchnosti náležel jen dozor nad řádným hospodařením. Mohla zadlužený statek prodat ve prospěch věřitelů a dětí hospodářových. o zakoupených pozemcích se vedly pozemkové knihy.

Nezakoupené pozemky byly naproti tomu dány poddanému lidu pouze k užívání, vrchnost s nimi mohla libovolně nakládat a měnit hospodáře. v případě hospodářova úmrtí připadly jako odúmrť vrchnosti, ta však měla povinnost přenechat tento statek dalšímu poddanému, většinou někomu z pozůstalých.

Původní rozsah rustikální půdy uváděla berní rula v Čechách a tzv. Lánské rejstříky na Moravě. Rozsah mezi dominikálními a rustikálními pozemky se měnil, zejména v neprospěch poddaných. Vrchnost zcizovala rustikální půdu a připojovala ji ke svým dvorům, zvyšovala tak rozsah své půdy, na níž poddaní robotovali a jejich útisk se zvyšoval. Svémocnému zabírání rustikálu vrchností bylo zakázáno reskr. z 23. 1. 1751, k zabrání rustikálu bylo zapotřebí souhlasu státního úřadu. Koncem 18. st. proběhla na některých státních panstvích (od r 1775 na býv. Jezuitských statcích) tzv. raabizace (podle dv. rady Raaba), podle níž měly být dominikální pozemky rozparcelovány ve prospěch poddaných, robotní povinnost zrušena a nahrazena finančním vyrovnáním a pravidelnými reluty (= odvody). Na soukromých panstvích se možnost rozdělení dominikálu ponechávala na dohodě vrchnosti s poddanými.

Jak jsme se již zmínili, pozemková daň z dominikálních pozemků se původně neplatila, teprve až od konce 17. století byly činěny pokusy zdanit i tuto půdu. Zdanění rustikálních pozemků bylo asi o polovinu vyšší. Je třeba však uvážit, že vrchnost neplatila ani daně z urbárních požitků od poddaných, které v průměru představovaly dvojnásobek důchodů z vrchnostenských pozemků. To znamená, že poddaní platili skoro čtyřikrát vyšší daň než vrchnost.

V roce 1756 byl zaveden Tereziánský katastr, který stanovoval, že vrchnost i poddaní mají platit pouze daň z výnosů, a to šlechta 29% všech důchodů (pozemkových i urbárních), zatímco poddaní 42%. Rovnost v placení daně chtěl zavést císař Josef II. Josefínským katastrem, který měl nabýt platnost od 1. 11. 1789. Katastr měl zcela odstranit rozdíly mezi zdaněním dominikálních a rustikálních pozemků (od daně z urbar. požitků byla vrchnost osvobozena). Byl v platnosti pouze na půl roku a od 1.5.1790 byl císařem Leopoldem II. Zrušen a opět byl zaveden tereziánský katastr, ovšem s určitými úpravami. Od r. 1792 byl však opět obnoven josefínský katastr s tím, že vrchnost platila daň i z urbariálních požitků (29%), která se odpočítávala od sumy daně dominikální. Bylo ulehčeno i poddaným: daň z živností a mlýnů (z tzv. fiktitií) se odečítala od daně rustikální. Od r. 1849 přestaly platit rozdíly ve zdanění dominik. a rustik. půdy, rolníci nabyli neomezeného vlastnického práva k půdě, a tak rozlišování pozemků na dominikální, zakoupené a nezakoupené pozbylo významu.

Byl však zachován zákaz drobení - dělení pozemků, zemědělských statků, aby nedocházelo k ohrožení postavení středního zemědělského stavu. Až do r. 1869 nesměla výměra statku klesnout pod 40 měřic.

Nové pozemkové knihy (dělily se na knihy pozemkové - vč. Desek zemských, knihy horní, knihy železniční, knihy naftové) byly zakládány (zpravidla) okresními soudy za účelem evidence veškerých právních poměrů na nemovitostech (vlastnické právo, zástavní práva a břemena). Principy vedení pozemkových knih byly: 1) právo veřejnosti (každý měl právo nahlížet a dělat si výpisy), 2) právo přesnosti (všechny zápisy musely být zapsány co nejurčitěji a nejjasněji), 3) princip legality - jen právně nesporné směly být zapsány, 4) princip věrohodnosti (knihy požívají veřejné víry, jakož i ten, kdo podle nich jedná).

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly tyto knihy zavedeny r. 1874 . Pro každou katastrální obec byla zřízena jedna hlavní kniha. Knihy se skládají z jednotlivých vložek, z nichž každá má trojí listy: list A - list statkové podstaty (zapisuje se název vložky - dům, statek, chalupa atp. vč. č.p.- a k nim příslušných parcel a způsob jejich obdělávání - role, louka atd.). List B - zapisuje se právo vlastnické a omezení (nezletilost, konkurs, fideikomis), s tímto právem spojená. Na listu C se uvádějí věcná práva a břemena (výměnky a dluhy, nájem). Součástí pozemkových knih je sbírka listin a kopie katastrální mapy. Dále se vedl index nemovitostí a index vlastníků.