Urbáře

 

Urbáře, urbariarní registra, (Urbar, Urbar Register něm. ze střhn. urbor, -bur, -ber, -bar, které znamenaly výnos z pozemků) jsou jedny z nejdůle- žitějších pramenů pro poznání dějin panství, jednotlivých obcí a zároveň podávají obraz o stavu poddaného obyvatelstva.

Jde vlastně o soupisy vrchnostenských důchodů a požitků (robot, příjmů peněžních a naturálních) z poddanských usedlostí. Rovněž se jim říkalo knihy, či rejstříky úroční. Tyto knihy, vedené vrchnostenskými úřady, přinášely údaje o rustikálním (poddanském) hospodářství pro celé panství či statek. Výměra dominikální (vrchnostenské) půdy se neuvádí, většinou však bývají popsány sídla, kostely, hrady, zámky, panské budovy a vrchnostenské dvory, jakož i přiloženy opisy listin a jiné písemnosti. Tyto popisy panství nebyly nezbytnou součástí urbářů, i když tvořily ucelené bloky. Jejich smysl byl především v tom, aby bylo zjevné, že dominkál, aby mohl prosperovat, potřebuje důchody z rustikálu v té, konkrétně urbářem stanovené výši.

Pramenem, podobným urbářům, někdy k nim zahrnovaným, jindy přísně oddělovaným, jsou tzv. výběrčí rejstříky - seznamy skutečně odvedených platů, dávek a odpracovaných robot.

Nejstarší urbáře vznikaly na našem území kolem poloviny 13. století na základě dílčích seznamů, listin, tradic a výpovědí svědků. Edici deseti nejstarších urbářů vydal před více než sto lety J. Emler a zahrnuje urbáře pražského biskupství z r. 1290, kláštera v Roudnici z r. 1338, kláštera v Pohledu ze 14. stol. chotěšovský urbář z r. 1367, ostrovský z 1388, pražského arcibiskupství po r. 1390, břevnovský z r. 1406, strahovský z 1410, probošství kostela pražského, zbraslavský z r. 1342 a berní rejstřík arcibiskupství pražského z téhož roku.

Požitky (úrok neboli rentu) platívali poddaní většinou dvakrát ročně na sv. Jiří (sv. Jana) a sv. Václava, či sv. Havla ( odtud ourok svatojiřský, ourok havelský), výjimečně i v jiných termínech. Zpočátku převažovala renta naturální, později peněžní a písemná evidence se stala nezbytnou. Při každé změně poměrů se pořizovaly pak nové urbáře.Z urbářů se vyvinuly později vesnické pozemkové knihy.

Urbáře bylo možno rozdělit na dvě skupiny: Jednak to byly urbáře, uvádějící komplexní seznam poddaných v rámci jednotlivých vsí a rychet panství, rozpis jejich držby a platů, zatímco do druhé skupiny patřily souhrnné urbáře, uvádějící celkové povinnosti poddaných j jednotlivých vsích či rychtách (např. Vejtah krátký z register hlavních panství litomyšlského z r. 1552).

Z některých urbářů se dodnes zachovala jen torza, jinde je známe jen z opisů, resp. výtahů. o existenci některých urbářů svědčí jen zprávy v městských a pozemkových knihách, či novodobé edice z posledních 100 let, které byly zpracovány v době, kdy tyto urbáře nebyly ještě nezvěstné.

Vývojově nejmladší podobou urbářů jsou tzv. urbariální fasse, které měly být vyhotoveny vrchností za vlády Marie Terezie r. 1771, s cílem připravit obecnou úpravu urbariálních poměrů v zemi. Ve skutečnosti v Čechách bylo zpracováno jen několik málo nových urbářů. Zato na Moravě byly v letech 1775 - 1776 zpracovány fasse pro všechny panství v zemi.

Urbáře jsou většinou součástí archivů panství, patrimonií. Jsou uloženy buď v oblastních nebo i v okresních archivech. Několik urbářů z našeho území se nalézá i v zahraničních archivech: Rakouský státní archiv (urbáře panství Trutnov z l. 1545 a 1599, lichtenštejnský archiv ve Vaduzu (Moravská Třebová z r. 1548, Zábřeh z r. 1656)

Údaje o dochovaných urbářích na Moravě v rámci jednotlivých panství uvádí Ladislav Hosák v Historickém místopise Moravy a Slezska do r. 1848, Úvodní svazek, 1967.

Poddanské a církevní seznamy

  

Významným pramenem pro genealogické pátrání jsou i poddanské seznamy, nazývané též "registra stavění sirotků a dětí poddaných", "knihy stavuńků", německy pak "Mannschaftsbuch", "Waisenstellungs-Register" či "Waisen-Register".

Poddanské seznamy se vyvinuly během 16. století na území Čech ze soupisů osiřelých poddanských dětí, nad nimiž měla vrchnost poručenství. Rok co rok se shromažďovaly na vrchnostenské kanceláři a byly zapisovány do register stavění sirotků, aby vrchnost měla přehled, kde se které dítě nachází, a kdo se nedostavil. Později se tato evidence rozšířila i na další děti a posléze i na jejich rodiče. Tak se původní soupisy sirotků přeměnily v seznamy všech poddaných, s uvedením jejich věku, sociálního postavení. Soupisy byly pravidelně obnovovány (na panství Třeboň např. od r. 1661 každoročně).

Na rozdíl od Soupisů podle víry tyto poddanské seznamy evidují poddanské obyvatelstvo de jure , tj. včetně dětí ve službě, tovaryšů na vandru atp.

K r. 1777 se dochovaly tzv. robotní seznamy, zachycující smluvenou výměru roboty poddaných všech českých vesnic podle patentu z r. 1775. Tyto soupisy (celk. 114 fasciklů podle krajů a panství) uvádějí jména všech tehdejších hospodářů s podrobným výčtem jejich robotních povinností. o něco mladší jsou urbariální kontrakty z r. 1789, zachycující rovněž jména všech hospodářů té doby.

Vedle státní správy a vrchnosti vedla své seznamy i církev podle jednotlivých farností. Církevní seznamy byly dvojího druhu:

A.      Libri status animarum (soupisy duší) - Tyto knihy zachycovaly všechny farníky včetně nejmenších dětí spolu s údaji o jejich věku, sociálním postavením a uvedením všech změn, které v životě té které osoby nastaly (sňatky, ovdovění, stěhování atd.). U nás zdomácněly ve větší míře až v 18. století.

B.      Zpovědní (velikonoční) seznamy, které byly pořizovány o velikonočních svátcích, a zachycující osoby, které vykonaly zpověď, a ty, které se této svátosti vyhnuly. Nejstarší zpovědní seznamy U nás jsou ještě z doby před r.1618, hojněji po r.1627. Mimo jiné jsou dochovány zpovědní seznamy pro pražskou arcidiecézi (1629-1670 torzovitě jen pro některá léta a části diecéze, od r. 1671 až do pol. 19. st. pro každý rok a všechny farnosti, protože musely být zasílány jednotlivými Farnostmi biskupské konsistoři). Pro diecézi litoměřickou a královéhradeckou se seznamy zatím nenašly. Seznamy opět obsahují obyvatelstvo starší 12 let.

Katastry a české bernictví

   

Výdaje českého knížete (krále) byly hrazeny z výnosu zeměpanských statků, různých regálů (královských monopolů - práv) a cel. Již od XI. či XII. století byla ve státě vybírána pozemková daň, která byla nazývána tributum pacis, collecta generalis, česky pomoc, poklona, sbírka, popř. německy Loesung. Od XIV. Století se pro pozemkovou daň používal výraz berna, či berně. Vybírala se nepravidelně, většinou v případě sňatku na královském dvoře, nebo např. korunovace. Za účelem vybírání daně byla orná půda rozdělena na lány či huby (aratura), které se dělily dále na 64 až 72 korců. Daň se platívala jen z poddanské půdy, půda šlechty byla od daně osvobozena. z každého lánu se platila daň ve výši, kterou určil sněm. Např. v roce 1327 činila 16 grošů českých z každého lánu či jedna libra stříbra. Vedle toho se platila daň z mlýnů či např. z hospod. Mlynáři na řece platili 16 grošů, na potocích 4 groše české, neboli jeden lot stříbra. Od r. 1406 do r. 1535 se platilo z jednoho lánu jedna hřivna stříbra, tj. 1zl 45 kr. a příspěvek na služné berního (výběrčího daně), tzv. výmazné.

V 16. století začala převažovat vedle jiných daní daň z majetku. v letech 1541 - 1556 povolil sněm několikrát daň ve výši 10 kop z každých 1000 kop majetku, zpočátku jen stavů, později i poddaných. v několika případech dochovaly se seznamy poplatníků. Roku 1567 byla zavedena berně domovní, vyměřená z počtu osedlých poddaných i z domů v městech. Občas byla vypisována i berně z hlavy, která se týkala veškeré populace, i lidí nemajetných. Nejstarší rejstříky k berni z hlavy se dochovaly ze 16. století pro města Plzeň, České Budějovice, Vysoké Mýto, Cheb aj.

Berní rula v Čechách

Po třicetileté válce se přistoupilo k zavedení pevné berní soustavy, protože daň z hlavy, resp. z majetku nezaručovala spolehlivé zdanění. Státní správa nahradila v polovině 17. století berní rejstříky modernější pomůckou pro evidenci daňových poplatníků - seznamem pozemků, katastrem.

Roku 1654 byl tento seznam dokončen a od té dobu je znám pod názvem berní role (berní rula - Steuer Rolle), podle níž byly daně vybírány. Daň se netýkala jen polností, ale i výnosů ze živností a podniků, pro něž byly vytvořeny fiktivní, smyšlené usedlosti (tzv. fictitium).

Z hlediska historické demografie a historického místopisu jde o první celozemský popis Čech, který zahrnuje všechna obydlí- usedlosti podle panství, měst a vsí, a držitele těchto obydlí hodnotí po ekonomické a sociální stránce. Zvlášť byly rozlišovány usedlosti osazené a nově osazené, pusté a nově pusté. Podíl poustek obecně a v některých oblastech zvlášť, svědčí o tíživé situaci v době po třicetileté válce. Obyvatelé vesnic byli rozlišeni na sedláky, chalupníky a zahradníky. Základní zdaňovací jednotkou se stal tzv. osedlý. Za osedlé osoby se považovaly osoby, které polovici svých pozemků osívají a pole obdělávají potahem. Většinou sedlák, držící celý lán (60 korců), byl považován za jednoho osedlého. Za jednoho osedlého se počítali čtyři chalupníci nebo osm zahradníků.

Seznam poplatníků uváděl v jednotlivých rubrikách vedle jména držitele množství držené a obdělávané půdy, vlastnictví potahu, počty dobytka a domácího zvířectva, obhospodařování zahrad, vinic, chmelnic nebo lesů, provozování živností a řemesel. Soupis se týkal pouze orné půdy, nikoliv zahrad, pastvin a luk.

Seznam měla pro každou vesnici a panství vypracovat jmenovaná komise, která měla za úkol na místě se přesvědčit, osobně jednat s poddanými, shlédnout polnosti, sečíst dobytek, údaje zkontrolovat s urbáři a pozemkovými knihami.

Na závěr každé vesnice bylo komisí provedeno vyhodnocení (dobrozdání) hospodářského charakteru vsi s posouzením kvality polností a jejich výnosnosti, zhodnocení stavení, množství luk a dobytka a celkové prosperity obyvatelstva. Vzhledem k různým ekonomickým podmínkám bylo přihlédnuto ke klasifikaci jednoho osedlého (v horských oblastech mnohdy i dva až tři sedláci byli počítáni za jednoho osedlého vzhledem k nižší výtěžnosti půdy). Protože seznamy nebyly přesné, obsahovaly velké množství chyb, v letech 1667 - 1682 byly pořízeny tzv. revizitace berní ruly.

Jak vlastní berní rula, tak i revizitace jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze. Berní rula samotná se pro její historickou hodnotu nepůjčuje běžně ke studiu a badatelé se musí spokojit s jejími revizitacemi. Opravené seznamy navíc obsahují i nového držitele usedlosti ze šedesátých až sedmdesátých let 17. století.

Lánské rejstříky na Moravě

Na Moravě v letech 1656 - 1657 byl vypracován tzv. první lánový rejstřík, který však kromě několika sumářů se nedochoval. v roce 1667 byl doplněn tzv. soupisem komínů. První lánový rejstřík byl vypracován ve spěchu a nepřesně, soupis komínů upravovala vrchnost ve svůj prospěch. Vpád tatarů r. 1663 dovršil rozklad způsobený třicetiletou válkou a vzniklý daňový nepořádek si vynutil provedení nového soupisu všech poddaných, který by vytvářel základní podklad pro vyměření pozemkové daně.

V letech 1669 - 1679 pracovala na Moravě lánová komise, která byla ustavena usnesením sněmu z r. 1669.

Výsledkem její práce byl druhý Moravský lánový rejstřík. Druhý lánový rejstřík obsahuje soupis všech poddanských usedlostí na venkově i v poddanských městech a městečkách. Majetek šlechty a královská města nebyly do soupisu zahrnuty. Venkovské obyvatelstvo se dělí na tzv. lánové a nelánové. Lánoví usedlíci jsou ti, kteří sedí na původní lánové půdě od zavedení lánové soustavy v době kolonizační. Vlastní sedláci se dělili na láníky, půlláníky, resp. čtvrtláníky. Nelánoví usedlíci byli drobní obyvatelé, kteří získali půdu, která nebyla součástí původního lánového rozdělení, buď od obce, od lánového obyvatelstva, či i šlechty. Vytvořilo se několik vrstev tohoto obyvatelstva, z nichž nejstarší byli tzv. podsedci, vedle nich drobnější zahradníci a dále domkaři, kteří k chalupě obhospodařovali pouze malý díl pole, zahrady, či byli zcela bez půdy. Terminologie a praxe obdobně jako v Čechách zaměňuje mezi těmito kategoriemi zcela běžně a dokonce v rámci jedné a téže vesnice je jednou označuje za domkaře, podruhé za zahradníky. v některých případech jsou v lánových rejstřících uváděni dokonce i podruzi, a to tehdy, patřila-li jim část vinic.

Rejstříky zachycují i vývoj osídlení (usedlostí) v průběhu několika desítek let. Můžeme zjistit, jak daná ves byla poničena během třicetileté války, kolik usedlostí zůstalo obydleno, kolik jich zpustlo během války a do doby konání 1. lánského rejstříku, kolik jich bylo nově osídleno a naopak vzhledem k poměrům kolik usedlostí z těch, které přečkaly tyto hrozné válečné doby, zpustly až po datu konání první lánové vizitace (Jednotlivé rubriky formulářů jsou nadepsány: a) staří usedlíci, b) noví usedlíci na poustkách, c) staré poustky, d) nové poustky).

Rejstříky uvádějí i příčinu zpustnutí (zemřel, sběhl, směnil za jinou poustku). Nesmíme si však představovat, že poustky byly ruiny, neschopné obývání. Slovo poustka znamená, že usedlost neměla hospodáře, dobytek, ani příslušenství, kterého bylo zapotřebí k provozování zemědělské činnosti.

Rozlišují se dále svobodné rychty a dvory, mlýny, kovárny, vinice aj. Pro každou usedlost se uvádělo jméno hospodáře a pokud bylo v r. 1657 jiné, tak i jméno původního držitele.

Pole se dělila na tři třídy. Do I. třídy patřila pole, kde se dařilo pšenici a žitu, v II. třídě byly polnosti, kde rostlo jen horší žito, ve třetí třídě se dařilo jen špatnému žitu a převážně se vyséval oves. Míra, měřice výsevku, měla v I. a II třídě měřit 600 sáhů, ve III třídě, protože oves se seje řidčeji, 700 sáhů. Měřice se přepočítávaly na berní lány tak, že v I třídě se počítalo na lán 100 měřic (asi 21,5 ha), ve II třídě 125 měřic (26,7 ha) a ve III. třídě 150 měřic (37,1 ha). v rejstříku se dozvíme počet polností a jejich výměru podle těchto tří bonit v měřicích výsevku (a jejich dílčích jednotkách - achtlích)

Podobně byly rozděleny vinohrady: zatímco v I třídě jsou vinohrady na dobré půdě, jsou řádně zaopatřeny a nejsou vystaveny mrazům , ve III třídě jsou v nízké poloze, s nebezpečím omrznutí a nesoucí malé hrozny. Měřice ve všech třech třídách odpovídala 600 sáhům a na berní lán se uvádělo 80 (I tř.), 100 (II. tř) a 120 měřic (III tř.). Řemeslníků bylo 15 na jeden berní lán, židů 18.

Proti české berní rule byly zachyceny i nájemní pole a kopaniny.

Jednotlivé rukopisy, celkem 358 sešitů pro všechna moravská panství a slezské enklávy (- nedochovaly se elaboráty pouze pro Chudobín, Suché Lazce, Hradisko), jsou seřazeny abecedně podle krajů. Všechny jsou uloženy v Zemském archivu v Brně v souboru katastrů ve fondu D1.

Brzy se ukázalo, že je zapotřebí doplnit pozemkovou daň o daň z domů (podle přiznávacích listů z 1667- platila se v letech 1668 až 1675) a daň z komínů (podle soupisu z roku 1671). Tento soupis je dochován a uložen v rektifikaci, v tzv. tereziánském katastru. Daň komínová se vybírala od r. 1671 až do r. 1748, původně jen z poddanských komínů, později i z panských a městských.

Daň z půdy se v průběhu platnosti lánských rejstříků neustále zvyšovala až na 41 zl 24 kr. na berní lán a 5 zl. na komín v roce 1745 ( r. 1739 10 zl 50 kr. na lán a 4 zl. za komín). Daňové zatížení poddaných na Moravě však bylo nižší než v Čechách, a proto k přípravě nového katastru došlo až podstatně později, než v Čechách.

Tereziánský katastr

Jednání o přípravě nového katastru začalo v Čechách již r. 1710 a skončilo teprve r. 1748 elaborátem tzv. prvního katastru tereziánského, na Moravě byl předložen stavům návrh na novou úpravu berního systému (tzv. berní rektifikaci) až právě v roce 1748. Tento katastr se nazýval také revizitačním.

Rektifikace zahrnovala půdu a vztahovala se také na fictitium, tj. na domy a řemesla.

Na rozdíl od berní ruly popisoval tereziánský katastr veškerou poddanskou půdu, tedy ne pouze orná pole. Pole dělí ve tři třídy podle jakosti a přihlíží ke kvalitě i U lesů. Zvlášť jsou vedena pole pustá a zarostlá a zvlášť lada, tj. pole, které bylo zoráno jednou ve 4 - 6 letech

V Čechách se měří výměra v pražských korcích sháněných (0,89 plošného korce), lesy se měří na provazce (3 provazce = 1 korec), luka podle jejich výnosu sena a otavy (v dvojspřežních a čtyřspřežních fůrách). Při popisu jednotlivých vesnic a jejich polností se uvádějí názvy polních tratích v jejich úplné podobě.

V r. 1750 byl dohotoven i katastr panské (dominikální půdy), který se nazýval exequatorium dominicale.

Podle tohoto systému pozemková daň dělala U rustikálních pozemků 42,1% z výnosu, U dominikálu představovala 29% z půdy a jen 25% z příjmů z panských domů. Toto rozdělení daní bylo nespravedlivé a proto v r. 1775 se přistoupilo na přípravu nového katastru, nazvaného podle císaře Josefa II.

Josefínský katastr

Tento katastr nahradil r. 1789 předchozí tereziánský katastr po pětileté předchozí přípravě. Proti předcházejícímu katastru byl jednotný jak pro půdu selskou, tak i panskou , tedy rustikální, tak i dominikální. Panská půda byla spočítána za naprosto stejných podmínek jako poddanská a zdaněna rovnou měrou a podle stejných zásad. Do katastru byla zahrnuta půda zemědělská (role, louky, pastviny, vinice, lesy) - půdu neproduktivní, jako jsou cesty, potoky, lady atp. katastr neuvádí. Byl zaveden pojem katastrální obce (Catastralgemeinde), která spojovala jednu i více vesnic do jednoho evidenčního - berního celku. Veškerá půda, která ležela uvnitř katastrálních hranic patřila k této katastrální obci, ať její majitel sídlil kdekoli. To v dřívějších katastrech nebylo. v nich byla počítána ke vsi veškerá půda jejích obyvatel, i když její části ležely v sousedních vesnicích. Na rozdíl od předchozích katastrů přestala být základní jednotkou pro odhad výtěžku, a tím i zdanění, usedlost, která byla nahrazena pozemkem, neboli parcelou. Každá parcela dostala své číslo v rámci katastrální obce.

Navíc jednotkou výměry už nebyly ani korce, ani měřice. Protože tento katastr byl společný pro všechny země mocnářství, výměra se uváděla ve vídeňských jitrech (Wiener Joch), který měl 1600 čtverečních sáhů.

Pro každou katastrální obec, jichž bylo jen v Čechách 6066, byly pořízeny knihy přiznání. v nich je zapsán každý kus plodné půdy s číslem topografickým, jménem držitele, udáním polohy (sousedé), šířkou, délkou a plochou parcely s přepočteným výnosem.

V souvislosti se zavedením josefínského katastru došlo k praktickému zavedení první soustavy domovních čísel, tzv. (Numero conscriptionis), které se později převedly na dnešní čísla popisná. Systém očíslování domů byl zaveden již za Marie Terezie r. 1770. Domy se začaly počítat z pravé strany při vjezdu do vsi, pokračovalo se usedlost od usedlosti až na druhý konec vsi a zpátky. Čísla popisná, která se této jednotné řadě vymykají, byla později přidělena novým obydlím, rozděleným gruntům atp. Později v r. 1805 došlo (těžko napsat, zda ve většině obcí, nebo jen v jejich části) k přečíslování. Proto dochází k nesrovnalostem při zápisech do matrik. Jednou je dům uváděn podle starého čísla, jindy podle nového.

Součástí josefínského katastru byla reforma poddanských poměrů, tzv. urbariální reforma. Došlo k úpravě poddanských povinností vůči státu (berně, kontribuce) i vůči vrchnosti (robota, úrok, naturálie). Sazba pro stanovení daňové povinnosti byla nepřímo závislá na výši nákladů, potřebných k obdělávání příslušné kultury. Tak z vinic a polí se platilo méně než ze stejné výměry luk, lesů a pastvin (10,625% U polí, 17,92% U luk a 21,25% U lesů a sadů) Císařský patent z 10.2.1789 stanovil, že poddanému musí zůstat 70% hrubého výnosu na vlastní výživu, na výrobní náklady a na obecní, školské a církevní poplatky, více než 30 % nesmí činit berně a poddanské povinnosti, z toho poddanské dávky nesmějí převýšit 17% hrubého výnosu půdy. Všechny povinnosti byly převedeny na peníze, a dokonce poddaní (ti, kteří platili více než 2 zl. roční kontribuce) mohli nahradit naturální robotu peněžitým platem. Výsledkem těchto reforem byly tzv. urbariální kontrakty mezi poddanými a vrchností.

Tento způsob placení daní a urbariálních povinností budil nevoli šlechty, která si za Josefova nástupce císaře Leopolda II. vynutila zrušení všech těchto reforem a zaveden původní způsob placení daní. Znovu základem se stal tereziánský katastr (1790), avšak již r. 1793 byl obnoven upravený josefinský katastr, nazývaný tentokráte tereziano-josefinský.

Součástí fondu Josefínského katastru v SÚA Praze jsou tzv. Sumáře plodin s údaji r. 1787, které podle jednotlivých dominií a obcí poskytují údaje o cenách obilí, sena, vína, dříví a jejich průměrných výnosů na jednotku výměry.

Dalším materiálem, obsaženým ve fondu jsou Rozdělovací katastrální sumáře obcí, které obsahují data o výměře půdy, přepočty naturálních dávek na peněžní rentu a výpočet pozemkové daně podle jednotlivých katastrů, vše podle stavu k r. 1789.

Stabilní katastr

Přestože Josefinský katastr byl po smrti císaře Josefa nejdříve zrušen, pak opět obnoven v pozměněné formě, stal se základem zdanění v Čechách až do roku 1860 (na Moravě do r. 1851) , kdy vstoupil v platnost tzv. stabilní katastr. Práce na novém katastru byly zahájeny počátkem 19. Století a výsledkem těchto příprav byl císařský patent z 25.12.1817, který stanovil souhrn pravidel pro založení stabilního katastru.

Veškeré pozemky měly být zaměřeny, popsány a zobrazeny v katastrálních mapách. Byly roztříděny podle druhu kultur, jakosti a užívání bez ohledu na jejich držitele.

Pro každou katastrální obec byla zhotovena katastrální mapa v měřítku 1:2880 (1 cm = 28,8 metru), v níž byly znázorněny obecní hranic, hranice pozemků, vyznačeny objekty (domy, stodoly, kostel, dvory atp.) Pozemky byly označeny katastrálními čísly, které se lišily od předchozích čísel topografických, použitých v Josefínském katastru. Původní katastrální mapy našeho území se nacházejí ve Státním rakouském archivu ve Vídni. Vedle nich byly zhotoveny i kolorované tzv. císařské otisky, které Rakousko vrátilo po r. 1918 Československu. Dále byly vytištěny tzv. indikační skizzy, určené ke zjišťování - indikování změn. Tyto jsou běžně dostupné ve SÚA v Praze a Zemském Archivu v Brně.

Indikační skizzy jsou zakresleny na tvrdých čtvrtkách, které jsou vždy po několika listech navzájem spojeny. Jsou na nich zachyceny jednotlivé objekty ve vsi, názvy tratí, jména majitelů, parcelní čísla (rumělkou pozemkové parcely a tuší stavební) a popisná čísla domů. Jsou vybarveny následujícím způsobem: Modrá barva označovala toky, rybníky, jezera, hnědě byly zakresleny silnice, cesty a prostranství. Růžová označovala železniční pozemky. Domy a objekty byly rozlišeny podle toho, byly-li zhotoveny z kamene či cihel (červená), nebo z hořlavých materiálů (dřevo, sláma, hlína - žlutě).Zahrady při domech, sady (označeny navíc symbolem stromu) a kvalitní louky byly znázorněny sytě zelenou barvou, zatímco většina pastvin a lad (graficky znázorněny symbolem trávy) byla světle zelená. Lesy byly označeny šedou barvou a graficky symbolem jehličnatého stromu. Orná půda byla vybarvena žlutohnědou barvou. Měření a mapování bylo zahájeno v Čechách r. 1826 a ukončeno r. 1843.

Pro daňové účely byl určen čistý výnos, představující výnos držitele pozemku při obvyklém hospodaření v roce průměrné úrody na základě cen roku 1824 po odečtení nákladů na osev, zpracování půdy, ošetřování a sklizeň. Daň pozemková pak činila 16% z čistého výnosu, k tomu byla od r. 1849 uložena přirážka ve výši 1/3 daně a pak přirážka válečná, neboli mimořádná, rovně ve výši 1/3 řádné daně. Celková daň z pozemku pak se všemi přirážkami činila 26 2/3 % čistého výnosu.

Výše pozemkové daně v Čechách byla spočítána na 13 874 000 zl. Přestože se počítalo s tím, že tento katastr bude sloužit jednou provždy, a proto byl také nazván katastrem stabilním, již brzy se ukázalo, že bude nutno provést jeho revizi.

Výsledný originál stabilního katastru spolu s duplikátem je uložen ve SÚA v Praze a pro Moravu v ZA v Brně.

Sčítání lidu

Za první sčítání lidu U nás můžeme považovat soupis obyvatel dle víry a jednotlivé berní katastry. Církev vedla soupisy duší či zpovědní seznamy. Skutečně prvním celozemským součtem obyvatelstva bylo tzv. Solní sčítání r. 1702 (Seznam konzumentů soli) - repartice solní přirážky na kraje a panství. Zachovaly se bohužel jen výsledné součty, nikoliv údaje o jednotlivcích.

V r. 1727 byl pořízen celozemský soupis židovských domů a jejich obyvatel, jehož součást tvoří i jedinečný soubor plánků našich měst a městeček s vyznačením židovských obydlí a ghet.

R. 1754 dala provést Marie Terezie soupis obyvatelstva v zemích Koruny české, v Horních a Dolních Rakousích, ve Štýrsku, Korutanech, Kraňsku a Tyrolích. Byl první svého druhu v celé Evropě. Původně císařovna nařídila reskriptem z 13. 10. 1753 všem farářům ve své říši, aby každoročně pořizovali seznamy farníků, čímž navázala na starší praxi zpovědních seznamů. Tentokráte ale členění zapsaného obyvatelstva bylo jiné: a) komunikanti, b) mládež, způsobilá náboženské výchovy, c) nedospělé děti. v r. 1754 byl vydán nový reskript, kterým obdobný úkol byl uložen patrimoniím (později společně s faráři). v březnu t.r. bylo nařízeno ještě sčítání domů. z tohoto sčítání lidu byly v polovině minulého století objeveny sumarizační přehledy ve vídeňských archivech. Další soupis pokračoval až r. 1761. Od r. 1770 organizoval soupisy (konskripci) vojenský erár za spolupráce krajských úřadů.

Zpočátku (do r. 1776) se sčítání uskutečnilo fyzickým ověřením údajů jednotlivých osob. Sčítací důstojníci navštěvovali dům od domu a kontrolovali seznamy, poskytnuté vrchnostmi. Podle nařízení z r. 1770 se obyvatelstvu zakazovalo měnit příjmení a od téhož roku se začala obydlená místa označovat jako konskripční osady a jednotlivé domy byly očíslovány (Numero cons.) Od té doby se čísla domů uváděla v matrikách, pozemkových knihách atp. Pro badatele to dnes znamená snažší orientaci. Později v r. 1805 a snad i r. 1820 došlo (těžko napsat, zda ve většině obcí, nebo jen v jejich části) k přečíslování. Proto dochází k nesrovnalostem při zápisech do matrik. Jednou je dům uváděn podle starého čísla, jindy podle nového. Navíc je třeba upozornit na velké množství chyb při zápisech křtů do matrik, zejména ve větších obcích a městech.

V r. 1778 bylo nařízeno zavést pro každou konskripční osadu tzv. populační knihu, v níž byli uvedeni všichni obyvatelé podle domů a v nich podle rodin, U jednotl. obyvatel byl uveden věk, pohlaví a rodinný stav, dále byli evidovány nepřítomné osoby a přítomné cizí osoby. Souhrny za osady, panství a kraje byly posléze dělány podle těchto knih až do roku 1831, kdy byla opět nařízena fyzická konskripce. Ta se pak prováděla každý třetí rok až do roku 1851.

23. 3. 1857 byl vyhlášen zákon o sčítání lidu, které se uskutečnilo k 31. říjnu toho roku. Jedná se o první moderní sčítání lidu v našich dějinách. Další bylo provedeno až k 31.12.1869. Údaje, zjišťovaná při těchto posledních sčítáních ve svém součtu poskytují všeobecný přehled o obci a množství zajímavých informací o jednotlivci a rodinách.

Uváděla se četnost rodin, odkud kdo pocházel, čím byl, jeho věk, jaký choval dobytek, obcovací řeč, gramotnost, vyznání, atd.

Poté probíhala sčítání lidu v desetiletých intervalech s několika výjimkami až do naší doby: 1869 / 1880 / 1890 / 1900 / 1910 / 1921 / 1930 / 1950 / 1961 / 1970 / 1980 / 1990

Dotazníky, které v při sčítání vyplňovali obyvatelé nebo sčítací komisaři, jsou nazývány sčítací operáty a dochovaly se většinou v okresních archivech. Tyto fondy nejsou ve velké většině roztříděny a inventarovány, takže dohledání konkrétní osoby může stát velké úsilí. Sčítací operáty jsou zachovány ze sčítání z let 1857 - 1930. Ne všechny se půjčují ke studiu z důvodu ochrany osobnosti.(Rok 1930 bude zpřístupněn až za několik let).